0002 - Než se postavím na start


     Je to jednoduché, začít jít po nové cestě? Nebo je to na vaše síly? Tak si to zkuste - a zjistíte sami, co vše vám ve změně brání, co vám nedovolí změnu udělat - dojdete k závěru, že o změnách neustále jen mluvíte, ale přitom se nezměníte naprosto v ničem. Proč?

      Bývaly doby, kdy jsem netoužil po ničem jiném, než po bohatství, úspěchu, slávě, hezkých ženách a zábavě. Jako mladý teenager jsem měl v hlavě jen muziku, dívky a touhu mít všechno. Naštěstí jsem také hodně četl knihy, což mi dalo velký nadhled a empatii - a trénoval jsem bojová umění, což mne udržovalo u vnímání svého těla a jeho možností. Jako mladý muž jsem prožil několik velkých lásek, získal i prosperující podnikání, založil dvakrát rodinu, cestoval po světě a splnil si celkem dost z věcí, po kterých jsem toužil. Přitom jsem hromadil. Vše, co šlo, nejen předměty ve svém bytě, ale i vazby na lidi, vztahy, závazky, sliby ..... Když jsem se rozvedl podruhé, zůstal jsem sám ve velkém třípokojovém bytě plném věcí, které mi najednou začaly překážet. Měl jsem kolem sebe desítky lidí, kteří si dělali nárok na můj čas, mé myšlenky, mou energii - a mně to začalo omezovat. To jsem ještě nepřemýšlel o jasné cestě bojovníka - jen jsem prostě najednou nevěděl, co dál. Věci, o které jsem usiloval, přestaly sloužit jako cíl - a jiný cíl přede mnou nebyl.

      Podvědomě jsem se začal čistit - i když to byla doba, o které by ostatní prohlásili, že jsem se topil v bahně a šel ke dnu. Den za dnem jsem ztrácel. Věci, vztahy, lidi, pracovní nasazení. Bojoval jsem, jak to jen šlo, abych tyto ztráty zastavil, ale ztrácel jsem dál. Lidi, mně dříve nejbližší, najednou na mne kladli požadavky a ultimáta. A já ustupoval a ztrácel.

     Dnes se při zpětném ohlédnutí na tu dobu mohu jen pousmát a všem mým tehdejším "nepřátelům" poděkovat. S odstupem času vnímám naprosto jasně, že jsem se vzdával věcí, které jsem k ničemu nepotřeboval, až mi zbyly jen ty, které mi opravdu sloužily k životu. Při druhém rozvodu jsem měl doma věcí na dvě velké stěhovací nákladní auta. O deset let později se všechny mé věci vešly do jakéhokoli osobního auta. V určitém okamžiku jen do dvou velkých sportovních tašek. Odcházeli ode mne lidi, kteří mi při zpětném zamyšlení jen brali, jen parazitovali na mé práci, úspěchu, výdělcích, na mém čase a energii. Když mi nebylo dál co brát, odešli sami. Zůstalo jen málo, ale ti, co mi zbyli, mi nejen brali, ale i dávali - naštěstí jsem zjistil, že mezi ty nejvzácnější patří rodina.

     Dnes vím, že mít to vše, co jsem okolo sebe měl dříve, nikdy bych se na cestu bojovníka vydat nemohl. Neměl bych na to totiž čas, myšlenky a energii - všechno by mi braly věci, které bych dál hromadil a musel se o ně starat, věnovat se jim, opravovat je, udržovat je, chránit je, bát se o ně, pojišťovat je .... a množství lidí, kteří by stále po mně něco chtěli a kterým bych stále dával to nejcennější, co člověk má - čas, energii, pozornost.

     Poslední roky mám jednu jasnou vizi, o které vyprávím lidem okolo sebe - že bych chtěl mít takovou práci a život, abych mohl hodně cestovat, o nic moc se nestarat, ale mít přitom dostatek prostředků na zážitky, prožitky - a v mém věku i pohodlí. Že by se mi líbilo být tulákem s batohem na zádech - ale s pár miliony na kontě, abych si mohl kdekoli dopřát cokoli :-)

      Dnes jsem začal chápat, že vše, co se mi dělo a stalo, mne přivedlo přesně tam, kde chci být - na start nové cesty. A že bylo třeba zbavit se obrovské zátěže - věcné i vztahové a uvolnit si tu nejtvrdší měnu na celém světě - vlastní čas, energii a soustředění.  Poznal jsem díky ztrátám, že jsem získal to, co v této civilizaci nemá skoro nikdo v mém věku - svobodu a volný čas dělat přesně to, co chci já sám. A pro ostatní mám trochu smutnou zprávu - bez svobody a volného času se na cestu bojovníka nevydáte, i kdybyste sebevíc chtěli. Důvod je jednoduchý - bez svobody a volného času nebudete mít na žádnou změnu ve svém životě čas - a váš vlastní život, po okraj plný vazeb, závazků, povinností a vztahů - vám to ani nedovolí.