Voda a krajina

Václav Cílek, Tomáš Just, Zdeňka Sůvová a kolektiv, Nakladatelství Dokořán 2017


     Tato kniha je o návratu ke zdravé krajině s dobrým vodním hospodářstvím. Soustřeďuje se na jednoduché postupy, jak v krajině udržet víc vody a jak obnovit říční krajinu, a to jak z pohledu lidí, tak mihulí, nebo ledňáčků. Přirozená krajina lépe tlumí období nadbytu i nedostatku vody.  V posledních několika letech je téměř každý následující rok o něco teplejší, než rok minulý, a to i přes poněkud klesající sluneční aktivitu současného 25. slnečního cyklu. Zároveň světový oceán do hloubky dvou kilometrů pojak neobvykle vysoký obsah tepla, které bude v tom lepším případě ztrácet další dvě desetiletí. Prohloubila se celková teplotní nerovnováha zemského systému a ískávané teplo je ukládáno především v oceánu. Tím se zvětšuje celkový teplotní základ planety.

     Jakmile na jaře začne slunné a teplé počasí, v některých českých regionech se již objevují první nářky na nedostatek vody. Když se rozhlédneme po okolní krajině, tak na některých místech je tráva žlutá a stromy zaschlé, jako kdyby byl srpen. Zjevně se něco děje. Podobné a ještě horší zprávy přichzejí z Rakouska, Maďarska a dalších evropských států zejména na pobřeží Středozemního moře.

     V české krajině zejména po povodních konce 19. století panovala kultura odvodnění, rychlého se zbavení vody, zatímco dnes bychom potřebovali vodu spíš zadržovat, a to nejlépe pomocí mnoha drobných plošných opatření. Část vody můžeme zachatit již v mokřadech na pohraničních horách. Například obnova Šumavských mokřadů, které mají retenční kapacitu srovnatelnou s celou vltavskou kaskádou, je vlastně druhem protipovodňové ochrany Prahy a obecně povodí Vltavy, protože mnoho velkých historických středočeských povodní začínalo právě na Šumavě.

Nakladatelství Dokořán 2017