Příběhy vězně Edy

Seriál - příběhy zcela fiktivního vězně ve věznicích českých, prožívající příběhy ... ne tak úplně fiktivní, jak by asi sám chtěl ...

 kapitola 002  -   TOALETNÍ PAPÍR

(Chcete číst příběhy vězně EDY každý měsíc? Předplaťte si časopis "Ve vězení" : http://mozaika-tv.webnode.cz/vezenstvi/  ve kterém tyto příběhy vycházejí)

     Komplexem budov v pankrácké věznici se nedá projít přímo a krátce. Je to bludiště chodeb, pater, schodů, mříží, stanovišť dozorců, kamer, plotů s žiletkovým drátem a zase chodeb a mříží. "Jděte vpravo, odsouzený!" Eda v hnědých ústavních pantoflích, o dvě čísla menších, než jeho chodidla, nejistě změnil krok a posunul se za chůze k pravé zdi chodby. S dozorem za zády došel k místu, které vypadalo jako řada sklepních kójí, s tím rozdílem, že nebyly jedna od druhé odděleny slabým pletivem, ale šedivými ocelovými mřížemi. V každé byla pevně přišroubovaná lavice a plechový splachovací záchod bez sedátka. A stejně, jako u všech vězeňských záchodů pro odsouzené po celé republice, ani zde nebyla stopa po toaletním papíru. Eda jen nasucho polkl při pomyšlení, co by asi dělal, kdyby prostě na velkou musel ... utřel by se rukou? Nebo do trenek a ty by spláchnul? Neucpal by odpad?
     "Jděte dovnitř a čekejte. S nikým se nebavit, nekouřit. Jasný?"
     "Ano pane, jasný!", zakoktal se Eda a sedl si na studenou lavici z tvrdé, zeleně natřené překližky. Dnešek začíná opravdu radostně!
      Ve vedlejší kóji se pohnul zamračený starší muž, tak ve věku pětatřiceti let. Podíval se jedním okem na Edu, neznatelně pokývl hlavou, což patrně znamenalo, že ho vzal na vědomí a dál zamračeně mlčel. "Dobrý den. Já ... jsem Eda Kolínský", představil se po pár minutách rozpačitého mlčení Eda, netušíc, co se od něj v takové situaci vlastně čeká.
     "Máš tabák?", zabručel na pozdrav muž z vedlejší kóje.
     "Já nekouřím, omlouvám se", řekl Eda a malomyslně pokrčil rameny.
      "Tak to buď rád, frajere, tos tu vyhrál vánoční loterii. Nekouřit v base znamená ušetřit si hromadu problémů. Ale ona tu většina nekuřáků hulit začne, jen co se jim zeserou nervy". Muž v kóji vedle Edy očividně dostal chuť si povídat a poposedl na své lavici blíž. "Tebe právě zavřeli, viď?"
      "Ano", odsouhlasil Eda. "Teď, v pátek. Zatím jsem byl jen v jedné cele, sobotu a neděli. A teď mám prý jít někam na rentgen", vysypal ze sebe, vděčný za to, že mluví s někým normálním.
      "Jasně", zabručel muž. "Přeci extra kvůli tobě sem nepojede doktor v neděli a nebude zapínat rentgen, ne? To tě sem přivezli benga, že si nastupoval v pátek"?
      "Ne, já jsem přišel sám, jak to bylo na příkazu od soudu, byl tam přesný den", vysvětloval Eda. Vězeň z vedlejší kóje si znechuceně odplivnul na podlahu. "Pitomý soudy, ty kancelářský krysy tam vůbec nemaj páru vo tom, jak to v lágrech chodí. Kdo kdy viděl, aby novej mukl nastupoval v pátek a to ještě dobrovolně. Pamatuj si pro příště, chodí se začátkem tejdne a ráno, rychle si obejdeš příjem a deš na voddělení!"
      "Já teda jaksi doufám, že už nikdy žádné další příště nebude", špitl Eda.
       "Taky jsem měl poprvý tyhle kecy v hlavě, teď sedím po vosmý. A dej na mně, čekací cely a eskortní kobky dole ve sklepě, to je hnusná žumpa tohohle starýho baráku, to ví každej pankráckej mukl. Teda až na takový zelený tašky, jako seš ty. Jasný?"
      "Jo", přikývl Eda. "Teď už je mi to taky úplně jasný. A co vy? Za co tu sedíte vy?" Muž jen nad Edou s úšklebkem zakroutil hlavou. "Hele, jsem nějakej Dan Brousilů. A přestaň tady muklům vykat, nebo tě brzo někdo kurva profackuje. Tahle venkovní politika se tu nejede, tady platěj ostrý lokty. No a co vo mně .... Já sedím za vaření", vysvětlil Dan.
      "Za vaření?", zdvihl Eda bezmocně obočí, protože už zase netušil, o čem je řeč. "To jste .... Teda jsi ... jako někoho otrávil jídlem, nebo tak?"
     "Ty krávo nebeská", rozchechtal se Dan. "Ty seš fakt chlape komik. Za vaření perníku ... pervitin, chápeš? Drogy!" Edovi konečně došlo, že Dan je výrobcem drog. A to na první pohled vypadal tak solidně a poctivě.
      "Já se nikdy v životě s nikým, kdo vyrábí drogy, nesetkal. A vlastně asi ani s nikým, kdo je bere", přiznal se. "Veškeré mé zkušenosti v tomto ohledu jsou naprosto nulové".
      "V lágrech je za drogy půlka muklů, to zjistíš sám. Od áčkařů po céčkaře, v déčku už seděj jinší frajeři. Kam to máš ty?"
      "U soudu mi dali vězení s dohledem, takže asi to áčko, jestli je to to, o čem teď mluvíš ...".
     "To seš medailista podruhý, kámo", pokýval hlavou Dan. "Áčko, to není lágr, to je pionýrskej tábor, dovolená. To se dá sedět jak v bavlnce", zavtipkoval. Eda jen nasucho polkl. "Zatím se jako na táboře zrovna necejtím". Dan se na něj podíval : "Ale tady frajere nejseš v áčku, pankráckej nástupák, to dycky bylo horší vazební béčko, skoro céčko. Musíš si počkat, až tě z nástupáku přeřaděj. Hlavně pryč z Pankráce, tady je to na hovno, i v tom áčku".
      Když Edovi došlo, že by to brzy mohlo vypadat i lépe, docela mu to zvedlo náladu. "Ty, Dane, proč říkáš místo vězeň mukl?", zeptal se.
      "Mukl, to milej zlatej znamená "Muž určený k likvidaci", usmál se Dan. Sotva však jeho odpověď dozněla, přišel k jejich kójím další dozorce, jiný, než ten první, co sem vedl Edu z cely. Tenhle držel v ruce několik papírových složek a z jedné přečetl nahlas jméno : "Kolínský!"
     "Tady", zareagoval Eda. "Křestní jméno a datum narození!"  "Eee ... Eduard ...."  Eda měl najednou obrovské okno v hlavě a za nic na světě si nemohl vzpomenout, kdy že se to vlastně narodil. "To datum narození!", ozval se dozorce netrpělivě. "Eeee ... osmého března devatenáct set devadesát!", vyhrkl ze sebe Eda na poslední chvíli. "Dobře", houkl na něj dozorce. "Příště odpovídejte rychleji". Podíval se znovu do svého papíru. "Pojďte ven a zařaďte se támhle k ostatním", ukázal Edovi na zástup dalších osmi vězňů v pantoflích, co stáli za ním v ohybu schodiště. Eda se poslušně a rychle zařadil na konec zástupu. Prošli po schodišti do patra a dali se další spletí chodeb. Kdyby teď Edovi přikázal, aby se sám vrátil zpět do cely, bloudil by v tomto labyrintu až do konce trestu. Naprosto netušil, kde je. Vězni došli před bílé dveře s trojmístným číslem a vzápětí jimi prošli pod vedením dozorce do čekárny před rentgenem. Že jde o čekárnu bylo zřejmé jen proto, že to bylo napsáno na malé kovové destičce u dveří. Čekárny, které Eda dosud u lékařů vídával, byly přívětivě zabydleny křesly, stolky s časopisy, palmičkami v květináčích a automaty na kávu. V této nebylo vůbec nic, jen dveře, zamřížované okno do blízké zdi, devět stojících vězňů a dozorce, který bez dalších slov zaklepal na sestřičku, dal jí do ruky složky přivedených vězňů a zmizel s ní v místnosti s rentgenem. Eda zalitoval, že si přeci jen nedošel na ten plechový záchod, protože se mu začalo znovu chtít na velkou. Ale tady záchod nebyl a nedalo se dělat nic jiného, než to vydržet. Zatím se postavil strategicky do rohu místnosti, pozoroval tváře a výrazy ostatních a naslouchal rozhovoru dvou, co stáli poblíž něj. Jeden byl vyšší, dobře urostlý a tetovaný na krku nějakým výrazem v němčině, který Edovi vůbec nic neříkal. Druhý byl hubený a malý, skvěle by se hodil na dostihového žokeje.
     "To je naprostá kravina, nechat si dát podmínku s takovým trestem", řekl vyšší vězeň tomu menšímu. "Jak pro koho, já potřebuju do práce", oponoval mu menší.
     "Nedáš půlku, když máš jen tři metry", zakroutil hlavou ten větší. "Ani tě neprojednaj, počítej od podání aspoň měsíc", zašeptal do jejich dialogu další muž. "A když jo, vylezeš po dvou měsících kriminálu a místo třetího budeš mít dva roky podmínku totálně natvrdo a třeba i s probačkou. A to chceš v tomhle taxikařit po Praze? S podmínkou z basy?", rozohnil se vyšší muž. "Vole, to se jen na někoho na křižovatce křivě podíváš a deš sem znova!"
     "No a?", divil se ten menší, co že je na jeho snaze k nepochopení. "Tři metry, to vodsedíš i s holým zadkem na schodech od brány. Já jsem tu na sedm let", vmísil se do rozhovoru opět třetí vězeň. Eda se instinktivně od třetího vězně odsunul. Zatím z rozhovoru pochopil, že slovem "metr" se tu asi myslí měsíc trestu ve vězení a byl zvědav, jak se rozhovor rozvine dál.
     "Přijdu vo práci, dyž to vodjedu do pevnýho, chápeš?", bránil se menší vězeň. "Vzal jsem si jen neplacený zdravotní volno a nikdo vo tom, že sedím, ve firmě neví. Když se tři měsíce neukážu za volantem, šéf mi rovnou řekne, ať se ani nenamáhám chodit. Na mojí káru čeká deset dalších, to je to!", postěžoval si na svůj osud. Ostatní vězni mezitím chodili jeden po druhém na rentgen a nechávali si prozařovat své hrudníky. Eda si zatím domyslel, že "dát půlku" bude asi v překladu znamenat podat žádost o podmíněné propuštění v polovině trestu. Tím se jeho mysl už také zabývala, už od okamžiku, kdy přišel od soudu domů a sedl k internetu. Sám pro sebe si v duchu přikývl, že tři měsíce by odseděl určitě daleko lépe, než celý rok. Víc už ale o tom dumat nestačil, byl odvelen na rentgen a protože byl z celé skupiny poslední, šlo se o pár dveří dál, k vězeňskému zubaři.
     Zubař, aniž by po celou dobu vyndal zapálenou cigaretu z pusy, udělal každému základní sadu snímků, nadiktoval sestře, kolik komu a kde chybí zubů a kde má kdo jaké kazy. Aniž by se s čímkoli zdržoval, vyhodil všechny během pár minut zpět na chodbu. Šlo se k doktorce sepsat nástupní zdravotní kartu. Paní doktorka Neméthová, narozena v Maďarsku a vychovávaná u Břeclavi, měla dva roky do důchodu a na Pankráci skončila jako primářka oddělení. Jako všechny lékaře, i jí sem zavál nějaký ten škrábanec v kariéře a tak jen čekala, až dovrší důchodový věk. Tohoto pondělního rána ji zrovna příšerně bolela hlava a tak Edovi jen mávla rukou, ať sebou hne k sestře do ordinace. Eda slušně pozdravil, na odpověď nečekal a šel se posadit k sestře na židli. Ordinace konečně vypadala jako něco pozemsky povědomého, téměř civilního. Jedinými nesourodými prvky byl mlčící dozorce u dveří a Eda sám, v šedomodrých ústavních kalhotách a šedém sepraném tričku. Sestra změřila Edovi krevní tlak a přísně se na něj zadívala : "Berete na ten tlak nějaké léky?"
     "Na tlak?", podivil se Eda. "Né, já s tím problémy nemám, prý ho mám o trochu vyšší, ale to jsem nikdy neřešil", vysvětloval.
     "Já se už z těhle nezodpovědných vodsouzenejch jednou poseru", zahartusila primářka Neméthová, která do sebe mezitím hodila tři celé brufeny a postavila se strategicky do dveří mezi ordinací a svou pracovnou. "Na svý zdraví kašlete, co? A na mý nervy už úplně, co? A když pak tady zkolabujete, je pak vina kde? Na nás, že jo? To čekej, mladej! Sám si za to můžeš, na doktory kašleš, neléčíš se, prášky nebereš, frajera libovýho ze sebe děláš a až tě to sejme, to jo, to přiběhneš! Jak do servisu, tady sem a spravte mně! Sestro!", obrátila pozornost od nebohého Edy, který se pod lavinou slov maďarské primářky na židli zmenšil asi o polovinu velikosti. "Dejte mu jeden záchranej bonbon Amoksiklavu a do kapsy mu ještě strčte pět tablet, ať si na nás nestěžuje, než pošpacíruje na patro!", vydala příkaz a stočila pohled opět na Edu. "Já ti na to vypíšu papírek, aby ti to při filcunku nespláchli do záchodu!" Eda zachytil pohled dozorce u dveří, který se tím vším rámusem očividně dobře bavil. Sestra mu pak podala bílou tabletku a plastikový kelímek s vodou. Eda poslušně spolkl, zapil a poděkoval. Jinak se na své židli neopovažoval ani pohnout.
     "Hochu", pokračovala primářka v udílení pokynů. "Jak přijdeš na oddělení, napíšeš se do knihy k doktorovi, aby ti dal celou krabici. Denně si vezmeš půlku tabletky, jasný?"
     "Jasný, paní doktorko", málem k sobě Eda srazil podpatky ústavních pantoflí a zasalutoval. Sice měl neodbytný pocit, že za výši jeho krevního tlaku může celá tahle bláznivá budova s cikánem Johnym v čele a taky stres, ve kterém je nepřetržitě od pátečního odpoledne, ale nijak nediskutoval. V duchu jen pochyboval, že by se to vše dalo vyřešit nějakou půlkou tabletky denně.
      "Tak", promnula si primářka unavené oči a tváře. "Samý starosti jsou s váma chlapi, samý starosti. Povídám ti hochu, až toho tady se sestrou budeme mít obě tak akorát plný zuby, necháme se sem obě zavřít. Tohle není vězení, ale hotel, úplná vila pro vyvolený, pohádkový lázně s plnou péčí zdarma! Viďte sestro! "Sestra automaticky přikývla a Eda tak na vlastní kůži zažil opět pocit, že šéf má prostě vždycky pravdu. I tak jen bezmocně vzdechl a otočil oči vzhůru k nebi. V pár hotelech a lázních v Čechách i po Evropě už byl, ale všude to vypadalo a hlavně vonělo úplně jinak, než tady.
     "Hlava mi z vás chlapi darební dneska třeští!", zamračila se opět primářka. "Já jsem hochu maďarka, víš? A řeknu ti, že na vysokej tlak je nejlepší sklenka bílýho vína denně, žádný podělaný prášky. A to ti úplně stejně potvrdí každej dobrej doktor, i když ty maďarský to vždycky věděj nejlíp. Ostatní stojej úplně za houby!" S tímto závěrečným proslovem se otočila a s prásknutím za sebou zavřela dveře. Eda se už už chtěl zeptat sestry, zda mu na tu sklenku vína denně napíše recept a povolení, ale pod velitelským pohledem dozorce včas sklapnul a vcelku moudře mlčel dál.
     "No, nebuďte tady z toho tak vykulenej", usmála se na něj úplně klidná sestra. "Na jak dlouho to tu máte?""Na rok, sestři", odpověděl na její úsměv Eda. "Cha, roček, to se ani neohlédnete a máte to za sebou", zasmála se sestra a dala mu potvrzení s razítkem na prášky na tlak, co dostal s sebou. "To jsou tu i takoví, co to mají na deset a víc let! Tak, běžte a držte se! Zamávala mu ještě na pozdrav. Dozorce mávl rukou ke dveřím, Eda poslušně vstal a s poděkováním odešel z ordinace opět na vězeňskou chodbu k ostatním.Myšlenky na záchod opět potlačil silou vůle. V kójích už bylo prázdno, Dana mezitím odvedli někam úplně jinam a Edu za krátkou chvíli převzal dozorce, který jej ráno přivedl z cely, aby ho zase labyrintem chodeb a mříží provedl zpět.Cikán Johny už byl pryč, lůžko bylo prázdné a s jeho pár svršky zmizela i poslední Edova role toaletního papíru.
      "Johny!", zuřil Eda. "Tak tohle je už ale fakt síla", zakřičel tiše do dveří cely. Právě teď už jej začal potřebovat zcela neodvolatelně.