Pohádky o nepotřebných věcech a lidech

Arnošt Goldflam,  Nakladatelství Andrej Šťastný  2015


Nakladatelství Andrej Šťastný   2015

www.andrejstastny.cz

      "..... Strom byl opravdu vysoký, košatý, z koruny se až k zemi shýbala mocná větev, jejíž konec vypadal jako nějaká velká zelená lžíce, přímo to lákalo k posezení. Taky se tam maminka s tatínkem hned uvelebili a že si sem budou chodit odpočívat do stínu. .... Když pak vstali, sedly si tam děti, že si i ony trošku pohoví. Tu se najednou ta větev začala zvedat, jako nějaký velký jeřáb, nebo lžíce bagru, děti stoupaly nahoru, vysoko, vysoko. Tatínek s maminkou pobíhali zděšeně dole. Mávali rukama, cosi volali a chytali se za hlavy. Větev se plavně nesla vzhůru, děti se dívaly přes okraj a vůbec se nebály. Až nahoře, v husté koruně, se jejich zelená lžíce zastavila a tam se teprve podivily. Od větve vedla lávka z prkýnek až ke vchodu do domečku, krásně a pevně usazenému mezi silnými větvemi. Domek byl dřevěný, vypadal zepředu jako nějaká chatička - a než děti otevřely dvířka, přečetly si nad vchodem vypálený nápis : "Toto je domek Ireny a Toníka".

.......

    O hovínku, o sirotcích, chcíplá ryba, neužitečný Pepík, okousané ohryzky, včerejší noviny ..... to moc nezní jako názvy běžných dětských pohádek. Přesto v podání spisovatele Arnošta Goldflama dostávají staré, nepotřebné a vyhozené věci svou novou podobu a hodnotu, jako třeba uschlý vánoční stromečk, který děti zasadily a věřily, že z něj vyroste velikánský strom ....

.......

     "...... Na konci se vycházelo dveřmi, na kterých stál nápis VÝCHOD na malý balkonek a když se tam Irenka a Toník zastavily, balkon najednou začal sjíždět dolů, on to vlastně byl výtah! Když pak pěkně pomalu dojely dolů, otevřelo se zábradlíčko a děti skočily na zem. Výtah, totiž balkon, se zase rozjel nahoru. Hned přiběhli rodiče, maminka celá bledá a tatínek se držel za srdce. "Děti moje, nestalo se vám nic? Kde jste tak dlouho?" starala se maminka. Děti vyprávěly, co tam nahoře všechno je a tatínek s maminkou se jen divili. "Škoda, že je to jen pro vás, děcka, taky bych se tam rád podíval ....", vzdychl si tatínek. Strom zašuměl větvemi, jakoby mluvil a ozval se hlas :  "Pane tatínku, to musí člověk taky trochu věřit na zázraky!"