Maryša

Alois a Vilém Mrštíkovi, scéna Národního divadla, režie: Jan Mikulášek, premiéra:  23. a 24. 11. 2017


Režie: Jan Mikulášek
Dramaturgie: Marta Ljubková, Jan Tošovský
Scéna: Marek Cpin
Kostýmy: Kateřina Štefková
Zvukový design: Michal Cáb
Světelný design: Ondřej Kyncl

Hrají :

Maryša: Pavla Beretová

Lízal: Vladimír Javorský

Lízalka: Taťjana Medvecká

Vávra: David Prachař

Francek: Matyáš Řezníček

Strouhalka: Martina Preissová

hospodský: Filip Rajmont

Rozára: Kateřina Císařová

     Soudobé nastudování klasiky, s neotřelou scénografií, která dost silně kontrastuje s "image" Národního divadla. Nu, Národní divadlo se proměňuje. Zřejmě k tomu vede realita současného světa. Režijní nastudování skutečně hodně netradiční. Leč - duch divadelní hry bratří Mrštíků zůstává, ztvárněn do současné podoby. Emocionální prožívání zůstává a naopak je silně zdůrazněno, vyjádřeno. Na mne hlavně zapůsobila, až obdivuhodně, hlavní představitelka Pavla Beretová, v hlavní roli (jako už i předtím i ve výborné inscenaci "V rytmu swingu buší srdce mé"). Talent ! :-) A Určitě za tím i spousta opravdu dřiny. Netradiční je ve hře také silné vyjadřování (emocí...děje..) pohybem, a to dosti náročným (což mě velmi vyhovuje) - proti ryze klasickým statickým provedením). Proč se tam rozhazuje spousta plastických kelímků po podlaze .?..vrtalo mi hlavou .... Jo! - dnešní - "plastická" doba - egoismus...honba za penězi... to se prolíná staletími .. dějinami ... podstata pořád stejná - jen forma se (zdánlivě?) mění. A ty - při prvním pohledu údivné masky na hlavách aktérů?...bez tváře.... nevědomě nasávající současné zvyklosti, stávající se součástí nevědomého stáda... Dík za představení, které mne nejprve zarazilo - a s trošku odstupem zjišťuji zanechání silného dojmu :-). Dík :-)

                                                   Jaroslava Richterová, kurzy herectví TV Mozaika

     V pořadí jedenáctá Maryša na scéně Národního divadla v Praze určitě přinese bouřlivé diskuze a rozdělí diváky na nadšené příznivce a rozhořčené odpůrce. "Svou" Maryšu by asi bratři Mrštíkové moc nepoznali a samotného by mne opravdu zajímalo, zda by se jim tato moderní verze líbila, nebo ne.

     Do "Národního" se ještě před pár lety chodilo jako do muzea a mladí diváci si do něj cestu našli zřídka. Při slově "Národní divadlo" si většina z nás ještě dnes neumí vybavit kromě velké kamenné budovy se sochami na konci Národní třídy a povinných školních pouček o sbírkách na jeho stavbu v hodinách dějepisu - vlastně skoro nic, co by bylo živé, lidské a dnešní. To se teď naštěstí mění.

     Kdo uvidí novou Maryšu, zapamatuje si především neskutečně lidsky bezradnou i divoce se bouřící, poskakující i prosící, zamilovanou i trpící Pavlu Beretovou, která chvílemi vypadá na patnáct let a vzápětí nese na zádech všechnu tíhu doby vzniku hry a utrpení všech utiskovaných žen.

     Bude hodně hlasů, které si budou naříkat, že to je hrůza, polonahá Maryša ve svatostánku kultury, že sypání mouky na jevišti je blasfémie, že taková Maryša do Národního nepatří. Nu, pokud se Národní divadlo nechce brzy stát v očích veřejnosti jen další z budov Národního muzea, tak nejenže tato Maryša sem bezesporu patří, ale jde hrdě v čele, kráčí po jediné cestě, kterou dnešní divadla musí bez rozdílu jít - po cestě k dnešnímu divákovi.

     Za mně osobně - je tato jedenáctá Maryša skvělá ve všech detailech, v dokonale vybraném obsazení a Pavla Beretová vám prostě vyrazí dech, jinak se to říci nedá. S velkým respektem smekám klobouk.

                                                                 Jaroslav Polák, ředitel NET-TV Mozaika EU


     Maryša otráví Vávru jedem nasypaným do kávy. Nebude mnoho diváků, kteří by zasedli do hlediště, aniž by tušili, jak příběh dívky provdané proti její vůli a dohnané k zoufalému činu dopadne. Kdyby šlo o detektivku, byla by tato všeobecná znalost spíše na škodu. Naštěstí existují příběhy, které stojí za to vyprávět vždy znovu a znovu. Také v naší inscenaci Maryša otráví Vávru jedem nasypaným do kávy. Ale jaká Maryša? A jakého Vávru? Vrcholné dílo českého vesnického realismu (s jazykem kvalit zcela nevšedních), dnes nezpochybnitelná součást nejužšího kánonu naší dramatiky, vstoupilo do Národního divadla takříkajíc zadním vchodem, když mu tehdejší Stroupežnického dramaturgie přiřkla roku 1894 premiéru v rámci odpoledních lidových představení. Od těch dob stanulo na prknech Národního divadla deset Maryš (naposledy v inscenaci J. A. Pitínského z roku 1999). Že soubor Činohry ND udělá vše pro to, aby jedenáctá Maryša byla důstojným a svátečním příspěvkem k domácí inscenační tradici, na to můžete vzít jed.