Moderní válka o energii 003 - co nás nejvíce vybíjí

30.11.2016

     Co naše energetická těla nejvíce vybíjí? Pokud pomineme smrtelné choroby, akutní těžká zranění, nebo životně kritické situace přežití, ve kterých zrovna bojujeme, tak po celý život nás nejvíce vybíjejí mezilidské a především milostné vztahy. Abychom toto tvrzení mohli pochopit, zkusme si je zredukovat na co nejzákladnější popis - popis milostné vazby mezi dvěma zamilovanými lidmi.

    Kdy se člověk zamiluje? Nejde o to, co říká básník, ani o to, co říká Sigmund Freud.  Člověk se zamiluje v okamžiku, kdy na to má volnou energii. Protože ta je právě platidlem, kterým se za zamilovaní platí. Volná energie je taková, kterou máme a kterou zrovna nepotřebujeme k provádění každodenních rutin, kterým jsme uvykli výchovou a morálkou a k plnění závazků, jimiž jsme se přivázali k okolní společnosti. Pokud ji nemáme, nelze se zamilovat - stejně jako s prázdnou kapsou nemůžete nakupovat - není čím platit.

     Jsou v lidském životě chvíle, kdy máme energie dost, protože jsme v klidnější chvíli, dobře odpočíváme a moc se nevyčerpáváme, nebo nás současný partner již nudí a nic mu už nedáváme, tedy šetříme a sbíráme volnou energii tak dlouho, až se naše vnitřní baterie naplní na takovou úroveň, kdy lze rozdávat. To je rozhodující moment, protože zamilování se - to je rozdávání vlastní energie plnými hrstmi - obklopíme milovanou osobu láskou, zahrneme ji pozorností, každou minutu každé hodiny myslíme jen na ni. To vše je příjemné, pokud je zamilování opětováno - trýznivé, pokud není - v obou případech ale vydáváme energii, dokud to jde, dokud máme kde brát. Čím více jsme našetřili, tím více můžeme rozdávat. Proto jsou také první lásky tak prudké - mladí mají moře volné energie, našetřené lety čekání a ještě nemají závazky (pracovní povinnosti, vlastní děti a pod ...), které by jim bránili vše rozdat.

     Podle stavu našeho energetického těla, podle toho, jak dobře jej nabíjíme a jak zamezujeme přílišnému vybíjení, může náš stav zamilovanosti - tedy darování energie milované osobě - trvat dny, týdny .... pak nám ale volná energie dojde. Vždy nám v této situaci dojde, protože zamilování je stav, kdy rozdáváme příliš mnoho a zpět čerpáme příliš málo.  Pokud nás milovaná osoba také zahrnuje svou láskou, oba si stav zamilovanosti mohou prodloužit i na měsíce, protože mezi nimi probíhá výměna volné energie.

     Teoreticky by takováto výměna mohla probíhat donekonečna, po zbytek života, ale to je stejně idealistický stav, jako nirvána, osvícení. Lze jej na okamžik dosáhnout, nelze v něm ale žít, protože jsme obklopeni lidským světem, jinými vztahy, lidmi, situacemi, závazky apod ...

     Dřív nebo později, jednomu z dvojice zamilovaných volná energie dojde. Úplně stejně, jako dojdou peníze na pouti, pokud jen vydáváte, ale nic nepřijímáte. Protože si zamilovaný (je jedno zda muž, či žena) je vědom jedině toho, jak moc energie dal tomu druhému, přijde mu zcela přirozené po něm chtít, aby dostal zase jeho energii - a tady začíná všem známý kolotoč :  "miláčku, miluješ mně?", "miláčku, máš mně ještě ráda?", "miláčku, poslední dobou mně už tolik nelíbáš", "miláčku, ty už mně vůbec nemáš ráda!"

     Energetické dary, v ideálním případě krátkodobá výměna energetických darů, se změnila v touhu po energii druhého, ve vyžadování návratu darované energie (lásky, přítomnosti, pozornosti, mazlení, milostných slov ....) a v postupně narůstající válku o energii (žárlivost, výčitky, citové vydírání až fyzický nátlak a agrese).

     Protože obyčejný člověk nikdy nepřemýšlí v rovině nadhledu nad energetickou bilancí svého života, ale slepě podléhá svým touhám a slabostem, vždy se pro něj láska změní v boj a většinou to dopadne tak, že jeho touha po partnerovi právě toho partnera odradí a odežene. Zbyde jen pocit vyprázdněnosti, u slabších tak nesnesitelný, že se zhroutí.

     Jak je tedy možné, že jsou i stabilní páry, které jsou spolu desítky let a stále se mají rádi a jsou spolu šťastni?

     Je to proto, že jejich energetické příjmy zdaleka nejsou závislé jen na partnerovi. Dlouhodobě spokojení lidé mají mnoho zdrojů energetického příjmu - mají dobré přátele, práci, ve které jsou rádi, své zájmy, koníčky a záliby, ze kterých energii čerpají. Proto mohou do vztahu energii vkládat dlouhodobě, protože ji čerpají i jinde. A vkládají ji s rozumem a pocitově se nenechávají strhnout do energetického vyčerpání. Silní lidé vycítí svým aktivním a vnímajícím energetickým tělem, kdo je jen vysává a parazituje, a kdo je rovnocenný partner, s kterým plyne přirozená energetická výměna.

     Jejich prvotní zamilování, pokud se odehrálo, rychle přejde v porozumění a souznění, pochopení a pak vyvážené partnerské soužití, které je položeno na stabilitě mnoha zdrojů energie. Proto je nesrazí na kolena ani jednorázový prudký výdaj, když se něco zlého stane - dokáží se z toho dostat. Proto ani při odchodu, nebo úmrtí partnera nepáchají sebevraždu, ale i s bolestí vstanou a jdou životem dál. Mají k tomu dost zdrojů vnitřní síly, mají kde čerpat.

     Pokud se zamilovaný člověk všeho vzdá a žije a dýchá jen pro milovanou osobu, udělá to nejhorší, co mohl - odstraní všechny podpůrné zdroje energie a stane se dobrovolně závislým jen na tom jediném - ale to není dobrý zdroj, protože každý si nakonec začne svou energii chránit a bojovat o ni.

     Divíte se potom, že mladí zamilovaní lidé páchají po odchodu partnera sebevraždy, nebo zlomení jdou a zabijí toho, kdo jim "odmítá" vrátit, co do něj investovali? Divíte se pokřivenosti této společnosti, která děti ve škole učí, jak si půjčovat v bance a jak státu platit daně, ale neučí je, jak užívat svou základní životní energii a nevyčerpat své energetické tělo až za hranici, kdy už nejdou napáchané škody vrátit?


                                                                                      Jaroslav Polák